Druhá kapitola se zabývá vývojem studií postižení a diskutuje jejich klíčové body, tj. propojení aktivismu a akademického prostředí, sociální model postižení či interdisciplinární zázemí. Způsoby přemýšlení o schopnostech, neschopnostech, normálních či abnormálních tělech jsou do značné míry formované společností a jejími institucemi – vzděláním, médii, expertními i laickými diskurzy od medicíny až po sociální politiky. Toto uvažování se pak promítá i do vytváření měst, ulic, domů. Z toho důvodu je hlavním cílem studií postižením proměnit diskurzy a jednání tak, aby byly více inkluzivní. Kapitola diskutuje rozvoj studií postižení na průsečíku aktivismu a akademického prostředí a jejich složité postavení v České republice, kde se dosud nejedná o etablovaný univerzitní obor. Tuzemský diskurz stojí především na medicínském modelu postižení, který pojímá tělesnou „vadu“ za jádro problému, místo diskutování zneschopňujících procesů vedoucích k diskriminaci, které jsou ústřední pro sociální model. Sociální model zůstává hlavním aktivistickým i analytickým nástrojem studií postižení, nicméně čelí rozličným kritikám. Tato kapitola vybrané kritiky rozebírá. Jedná se např. o unifikaci postižení a přehlížení jednotlivých postižení či přehlížení regionálních rozdílů. Na tyto problémy reagoval vznik kritických studií postižení, který se datuje do počátku 21. století. Tato studia znovu promýšlí některé z konceptů studií postižení ve světle postmoderního světa a pozdního kapitalismu. Kritická studia postižení revidují samotné rozdělení na normalitu a abnormalitu a s tím spojené binarity, na kterých je postižení vystavěné. Místo humanistické perspektivy sociálního modelu přijímají posthumanistickou perspektivu, která upouští od představy nezávislého, autonomního subjektu. Zaměřují se na interkonektivitu mezi sociálním a materiálním, lidským a ne lidským, organickým a anorganickým. Místo zkoumání „schopnosti a využitelnosti těla“ kladou otázky o významech „schopnosti a neschopnosti“.