Využívání prostoru se liší v závislosti na konkrétních aktérech, kteří do něj vstupují. Žáci základních škol, matky na mateřské dovolené, osoby s klouzavou pracovní dobou nebo například nevidomí jsou z pozice své role výrazně limitováni k navštěvování shodných prostor v totožných časech. Skupinou se specifickými možnostmi a limity časoprostorového chování jsou i osoby imobilní. Příspěvek se pomocí mentálního mapování a vybraných konceptů geografie času věnuje zkoumání časoprostorových vzorců chování osob od narození odkázaných na elektrický vozík. Vedle metodologické části zabývající se vhodností využití metod mentálního mapování pro osoby s vrozeným pohybovým handicapem se příspěvek hlouběji zaměřuje na zmapování specifik využívání prostoru touto skupinou osob.