Příspěvek se věnuje problematice vnímání a využívání prostoru skupinou osob se specifickými potřebami. V případě tohoto příspěvku jde o osoby ve věku 32-34 let, které byly vybírány na základě společné zkušenosti vycházející z jejich pohybového handicapu, přechodu na elektrický invalidní vozík ve vyšším věku (mezi 16 a 18 rokem života) a alespoň částečné závislosti na ústavní péči pro tělesně handicapované. Takto vymezená skupina disponuje jedinečnou zkušeností samostatného poznávání prostoru až z období puberty a adolescence (do této doby byla jejich možnost pohybu zcela závislá na druhých), díky níž si tento proces osvojování nových kompetencí nejen plně uvědomovala, ale je schopna jej zpětně reflektovat a hovořit o něm. Na základě zúčastněného pozorování v pozici osobního asistenta jednoho z komunikačních partnerů po dobu čtyřdenní návštěvy filmového festivalu v Karlových Varech a hloubkových semistrukturovaných rozhovorů s pěti komunikačními partnery byla studována především odlišná prostorová zkušenost této skupiny osob. Příspěvek vychází ze studia hlavních časoprostorových bariér a z nich vyplývajících limitů a možností. Pokouší se popsat odlišné strategie prostorového chování, odlišné způsoby uvažování, rozhodování a orientace v městském prostoru. Představuje tak alternativní pojetí (časo)prostoru vycházející z kvalitativně odlišné zkušenosti této specifické skupiny osob.