Článek pojednává o vztahu mezi nevidomostí a městským prostorem, přičemž vychází z analyticko-teoretické perspektivy teorie aktérů-sítí (ANT). Analyzuje specifická propojení, která nevidomí lidé s prostorem vytvářejí, a sleduje, jak prostor proměňují. Městský prostor je konfigurován pro tzv. zdatná těla, pro která je pohyb prostorem snadný a zdá se odtělesněný. Nicméně pro ty, kteří se příčí standardizaci prostoru, se stává materialita pohybu konstantně přítomnou a viditelnou, protože přechody, které se v prostoru uskutečňují, jsou obtížné a nejsou připravené již dopředu. Tyto materiality, stejně jako strategie, které nevidomí lidé vytvářejí při propojování s městským prostorem, se liší na základě uspořádání, která nevidomí lidé tvoří. Trasa je tak odlišná s holí, s lidským doprovodem, vodícím psem či jejich kombinacemi; každá konfigurace umožňuje a znemožňuje vytvářet specifická propojení, což ukazuje postižení jako dynamické, a odhaluje kolektivní aktérství.