Článek vychází z empirického výzkumu s nevidomými lidmi a pojednává o deleuzo-guattariovské filozofii, konkrétně konceptu asambláže, jako o analytickém nástroji ke studiu konstrukce postižení a jeho kontinuity a diskontinuity. Asambláž tvoří heterogenní, rhizomatická a často nepředvídatelná spojení, organická i anorganická, lingvistická i materiální, která se vzájemně neustále utvářejí. Není nikdy ukončená, ale přesto je vždy kompletní, díky čemuž lze nabourat představu přímočarého vztahu mezi celkem a částmi a tím tak rozvracet percepci postižení jako chybění, čímž se otevírá možnost nahlížet jej afirmativně. Text tak postižení analyzuje jako dynamický fenomén, který nabývá konkrétních kontur ve specifických situacích. Na jednu stranu se v postižení materializují hegemonní diskurzy o zdraví a těle, na druhou stranu je ale podhoubím subverzivních procesů.