Jednotlivé kapitoly konají velkou práci, když si připustíme, že žijeme ve světě, kde všude, kam se podíváte, jádro diktuje, jaký být, jak se cítit, jak se chovat, jak vypadat, jak fungovat. To se týká i časoprostoru. Vrátíme-li se ke konceptu chronotopu, jímž je celá kniha – v úvodu manifestně, v dalších kapitolách spíše latentně – rámována, můžeme vycítit, že kolem nás máme jakýsi chronotop normality (nebo možná chronotopy normality): žij v rytmu práce, produkce, konzumace, řiď své časoprostorové chování, aby tě systém musel co nejméně usměrňovat, měj systém vtělený. Chronotop normality je chronotopem systému – představme si zde systém, který zahrnuje jak globální kapitalismus, tak stroj státního aparátu s jeho byrokracií – a jako takový funguje velmi efektivně při neustálém upevňování pozice systému na místě jádra, zatímco asystémové prvky neustále tlačí na okraj. Co je pak takovým asystémovým prvkem? V souladu s kapitolami knihy je to kupříkladu zahrádkařit a pěstovat si pro vlastní spotřebu, dobrovolně opustit zaměstnání a nevyhledávat nové, žít bez domova, být čilý ve třetím věku, nebo třeba i „jet pěšky“. Jsou lidé, kteří nechtějí, anebo nemohou žít chronotop normality. Čtenář si to při čtení této publikace uvědomuje. Je afektován k tomu, aby měl s chronotopem normality obrovský problém. I já jsem byl afektován. Každá kapitola při čtení tento afekt znovu a znovu aktivuje. A snad vede i k odhodlání proti chronotopu normality bojovat.

https://journals.muni.cz/socialni_studia/article/view/14082/11771

21. prosince 2020