„Studia postižení“ nabízejí multidisciplinární pohled na sociomateriální uspořádání a životní situace, v nichž se přesvědčení o tělesné či kognitivní jinakosti stává podnětem pro konstrukci „postižení“, tedy relativně stálého, společensky legitimizovaného zjednávání některých lidí či typů zkušenosti jakožto nenormálních, méně hodnotných či nezpůsobilých. Autorky a autoři účastníci se této sekce vycházejí z de-naturalizovaného pohledu na ne/způsobilost, přičemž tento pojem „odkazuje ke způsobům, jakými jsou jedinci buď uznávání způsobilými, nebo jsou naopak této společenské legitimizace zbavováni a ,postihováni‘, na základě toho, zda (ne)naplňují společenské normy a očekávání ,normální‘ sociální ,funkčnosti‘“ (Kolářová 2012: 55). Zatímco však např. poststrukturalisticky orientované disability studies mnohdy objasňují postižení jako „mocný, normalizující diskurs, jehož původ je možné hledat v lékařských vědách či v širším spektru organizujících aktivit a zájmů souvisejících se zákonodárstvím a vládními orgány“, předpokládajíce, že tento diskurs „utváří vnímání a myšlení lidí a koherentním způsobem se materializuje v praktikách, tělech a vztazích“ (Moser 2005: 668), příspěvky zde představené se zabývají původem, sociomaterialitou, mechanismy zjednávání a působností mnohočetných diskursů postižení, jakož i jejich vzájemnými interakcemi s dalšími, více či méně zneschopňujícími či uschopňujícími diskursy. Kromě hledání mnohočetné „pravdy“ postižení – to jest kromě popisu situovaných, heterogenních a proměnlivých socio-materiálních uspořádání, která stojí „za“ fantasmaty nedostatečnosti, selhání a stigmatu – nabízejí také úvahy o dopadech různých „pravd“ na životy těch, jichž se týkají především. Oscilují tak mezi kritickým, paranoidním čtením postižení a ne/způsobilosti, založeným na „hermeneutice podezřívavosti“ a zaměřeným především na odhalování skrytých mechanismů útlaku a vylučování, a čtením reparativním, umožňujícím barvitější a tvořivější uchopení složitých vztahů vzájemné ne/závislosti a zne/užívání (Sedgwick 2003). Od základní otázky, jakými způsoby společnost znevýhodňuje osoby s „postižením“, se tak posouvají ke zkoumání „rozličných způsobů, jimiž lidé a komunity čerpají posilu z objektů kultury, jejímž veřejně proklamovaným cílem často je žádnou posilu jim neposkytovat“ (Sedgwick 2003: 151).